Konkurz

    Casting, male, 28-35 years, 13.2. thursday, Peckova 5, Karlinske nam. P8, 12-14.00, Jan A&P, Office Max Guy, (Richard).
     Hm, čtvrtek ve dvanáct, to zrovna mám čas. Tak tam zajdi, aspoň uvidíš. Ne, bude to zase nějakej blbej konkurz, stejně mě nevezmou a budu zase dvě hodiny čekat. Ale vždyť je to jedno, když to nezkusíš, nemůžeš nic získat. A chci vůbec něco získat? No, nějaký prachy bys potřeboval, nebo ne? Nevim, zas až tak ne. Jenom nekecej, nedělej ze sebe poustevníka. Já nevim, ještě tam někoho potkám a bude si myslet, že obíhám konkurzy jako nějakej trotl. Hele, tak uvidíš zejtra, uvidíš jakou budeš mít náladu, jo? Jo, no jo, tak jo.
    Ve čtvrtek jsem měl dobrou náladu. Sice jsem se neustále pokoušel hledat nějaké výmluvy, abych tam nemusel, ale žádné nebyly dostatečně pádné a navíc se k tomu přidal pocit trapnosti vůči Richardovi, že utrácí energii a peníze za zprávy a já na to tak kašlu. Prošel jsem žižkovským tunelem do Karlína. Byla poslední příležitost se otočit a jít pryč. Zmáčk. Crrr. Otvírač dveří.
    Vešel jsem dovnitř a ještě jsem se ani nerozkoukal a už do mně vrazil nějakej kluk: “Ahoj, já jdu pryč. Klient eště nepřišel, prej je teprv na letišti. Přijdu v jednu.“ A byl pryč.
    U stolku mi nějaká slečna podala formulář a řekla: “Vyplňte to a naučte se první větu, která je na druhé straně.“
    V místnosti sedělo asi patnáct, dvacet lidí, všichni mi přišli něčím hrozně podobní. Všichni měli tmavé oblečení, bezstarostný úsměv a ulízané vlasy.
    Posadil jsem se a podíval se na formulář. Tanečníci, akrobati, hm tak to nejsem. Hlavní role prodavač 95 000. No super, kdysi jsem prodával knížky. Jméno a příjmení se mi podařilo vyplnit bez problémů, u kolonky agentura jsem se zarazil, chvíli přemýšlel a pak napsal Richard. Číslo košile, obvod hrudi, boků a pasu jsem vynechal. Podařilo se mi vyplnit jenom číslo bot a kalhot. Zkrátka můj dotazník doslova zel prázdnými místy.
    Otočil jsem se a člověk vedle ho měl hustě popsaný a jméno obrovské a zvýrazněné. Co jim tam všechno mohl napsat, to nevím. Za chvíli jsem to měl pochopit.
    “Kurva, doufám, že ten klient dorazí co nejdřív, už mě nebaví tady sedět. Musim ještě do televize a na Barandov. Mám toho neska ještě hodně,“ rozhlašoval nahlas, protože se beztak všichni navzájem znali. “Nazdár, člověče. Ty seš taky všude, co?“ volal na nově příchozího.
    “Hele, co takovej slavnej člověk jako ty, dělá tady?“
    “Tak to víš, dybych nutně nepotřeboval ty prachy.“
    Cejtil jsem se v týhle společnosti čím dál víc nejistě. Já s tím svým polovyplněným dotazníkem. Všechno se zhoršilo, když jsem se podíval na větu, kterou jsem se měl naučit. Max means more, becouse the prices are low. Čas od času vykoukl z opancéřovaných dveří naproti člověk a volal číslo. Před chvílí vyvolával 21, to někam zmizelo, tak 22 a 24. Jakým systémem to berou?
    "Pět," volal.
    “Nemyslíte dvacet pět,“ říkám, to bylo moje číslo.
    “Jo, jo, dvacet pět.“
    Vešel jsem dovnitř, vzal jsem si pro jistotu věci. S úsměvem mě česky přivítal, měl ale přízvuk. Chtěl dotazník a místo něj mi strčil do ruky číslo.
    “Běžte, fotografka si vás vyfotí. Číslo držte výš, tak. A mile se usmívejte.“
    Bůhvíproč jsem si v té chvíli připadal jako vězeň. Pak mi ukázali značku a namířili na mě kameru. Natočili si mě zepředu i ze stran, s číslem i bez čísla.
    “Teď si představte, že jste americký prodavač. Takový milý se širokým úsměvem, a přijde zákazník a vy se ho zeptáte, Can I help you, můžu vám nějak pomoci a on řekne - What does it mean Max means more? A vy mu odpovíte Max means more, becouse the prices are low a budete to zpívat, protože potom za vámi vypukne velká šou a bude hrát hudba a budou tam tancovat a artisti budou předvádět svoje čísla.“
    Nahlas jsem ale řekl, “Aha, takže tu větu mám hned zazpívat?“
    “Ano, budete ji hned zpívat.“
    “Tak dobře.“
    “Jste připraven?“
    Spustil jsem na kameru všechno, co mi řekl a když jsem zpíval, docela mě to i bavilo. Zpíval jsem Max means more, becouse the prices are low, na rokenrolovou melodii.
    Kameraman se usmál a řekl, “Dobře, sjedeme to ještě jednou a myslim, že to budeme mít.“
    Když jsme jeli ještě jednou vešel do místnosti nějaký člověk. Byl to klient. Obtloustlý starší muž v uváleném obleku z letadla. Ani se moc nesnažil být usměvavý. Rozhodně to nebyl americký prodavač. Mně řekli, že jsem hotov a že můžu jít.
    “Ozveme se vám co nejdříve.“
    “Dobře, nashledanou.“
    “Ještě tady, vaše věci.“
    “Ach, vidíte, děkuji.“
    Vypadl jsem ven. Mám to za sebou. Alespoň tak, že to dlouho netrvalo.
    “Tak se mějte, ať se vám daří. Hodně štěstí,“ řekl jsem ostatním se snahou o žoviálnost.
    “Vem tě čert,“ odpověděl ten člověk, vedle kterýho jsem předtím seděl.