Kouzelný dvorek

   Bydlím v přízemí starého domu. Vchod mám na dosti úzký a tmavý dvůr a výhled na špinavou fasádu protějšího domu. Kdysi tu místo něj bývala zahrada růží. Teď tu mám na růžích ustláno já.
   Když vzhlédnete vzhůru, uvidíte několik pavlačí a pak úzký proužek nebe. Každé ráno se chodím dívat jaké je venku počasí. Mívám přitom pocit, jako když padám.
   Když pak sklopím hlavu, najdu někdy na dvorku ležet předměty, které tam předtím nebyly. Někdy jsou to třeba jenom kolíčky na prádlo, jindy je to ručník, předložka před vanu, nebo spodní prádlo.
   Věci nejspíš dopadají na můj dvorek z různých prádelních šňůr, které tu jsou nataženy po italském způsobu napříč. Ale nikdy si pro ně nikdo nepřijde.
   Nechám je vždy několik dní ležet, kdyby snad někomu chyběly. Dokonce jsem se je i pozkoušel vystavit k hlavnímu vchodu, hned vedle popelnic, kudy chodí každý, ale stejně o ně nikdo neprojevil zájem.
   Když je pak potkávám každý den, stále na tom samém místě, vadnoucí, pocítím jakousi lítost a věci adoptuji. Většinou mi k praktické potřebě nejsou. Vanu nemám, oblečení mi nepadne a ručníků zase tolik nepotřebuji. Nebo co dělat s jednou fuseklí?
    Také by mě zajímalo, proč věci ze šňůr padají. Na našem úzkém dvorku vítr sotvakdy zafouká. A jsou také dny, kdy najdu ležet nějakou spadlou věc, ale nahoře na šňůrách se žádné prádlo nesuší. Padají vůbec odtamtud?
    Možná nahoře fouká, nebo je tam nějaké zvláštní proudění, třeba jako v bermudském trojúhelníku. Když někdo otevře vchodové dveře, vzduch se hrne průjezdem, přes celý dvorek, až se zarazí o stěnu domu, nemá kam uniknout a zezadu se hrnou další a další zástupy vzduchu, tak je natlačen jak v papinově hrnci, vzedme se tlaková vlna a jak tak letí nahoru k obloze, burcuje všechno kolem a slabší kusy na šňůrách se neudrží a spadnou před má okna.
   Otázkou ovšem zůstává, proč zmizelé věci nikdo nepostrádá. Určitě by bylo slušností jít a zazvonit u některého ze sousedů a zeptat se: „Promiňte paní, nejsou tohleto náhodou slipy vašeho manžela?„
   Ne, na detektiva si hrát nebudu. Každý si má své věci hlídat. Když se bude o ně dobře starat, nebudou ho opouštět. Co já bych měl lítat po domě? Copak je to tak těžké podívat se ve směru zemské gravitace? Já přeci nebudu obíhat nájemníky jako prodavač nádobí. Nedělám nic špatného, když si nechám věc o kterou nikdo nejeví zájem. Koho se taky ptát? Všichni jsou tady divní.
    Co ten Rus jak bydlí támhle nahoře? Vlastně ten si prádlo nikdy nevěší. Třeba neumí používat kolíčky. Možná ten učitel francouzštiny, co si pouští nahlas rádio. Ale ne, takový dědula nenosí slipy. Vsadím se, že dává přednost proužkovaným trenýrkám ve francouzských barvách.
    Odkud to prádlo může padat? Tedy v případě, že opravdu opouští prádelní šňůry. Docela klidně ho někdo může vyhazovat oknem. Třeba nějaký blázen, těch tady bydlí dost, nebo narkoman v euforickém opojení, nebo někdo v hádce. Nelítají talíře, ale prádlo z okna.
    Manželé Vokovi. Když nekřičí na holku, tak řvou na sebe. Ta předložka před vanu by mohla být jejich. No, ale šli byste v hádce do koupelny pro předložku před vanu, abyste s ní mohli vztekle mrštit z okna? I když vyloučené to není. „Já ti vařim, uklízim, prádlo peru a ty takhle, ale to přestane, a víš co? Já ti to všechno vyházim...„
    Jenže nikdy nenajdu ležet víc jak jednu věc a viditelně je vždycky čerstvě vypraná, proto se taky hned na ní nalepí prach. Někomu padá ze šňůry, možná Arletě. Její prádlo je na padání zvyklé. Jejich majitelka totiž odhazuje svoje svršky ve stript barech a pak se nahá kroutí kolem chromované tyče. Prádýlko si kupuje stále nové.
    A nebo mě taky napadla důchodkyně Nováková. Starý člověk, prsty se jí klepou. To to trvá, než přichytí kolíček. Ta určitě věří, že jí věci ze šňůr někdo krade. Pak určitě chodí a nadává kde může. Klidně může pomlouvat i mě.
    Cizinec. Přištěhovalec. Ten divnej, co bydlí v přízemí, jak se vždycky kouká nahoru, co by kde ukrad. Jednou jsem ho potkala ve třetím patře. Paní, co tam měl co dělat? No, ptám se vás, proč lezl do třetího patra, když bydlí v přízemí. Jednou jsem ho potkala, jak jde od popelnic a pak jsem tam uviděla viset svůj ručník. No to víte, že už jsem si ho nevzala. Bůhví, co s ním dělal.