Punkový koncert

    Ze sálu duní druhá kapela. Vedle vchodu prodávají trička a kazety. Nějaká partička se chce dostat zadarmo dovnitř. Civilkáři jim to rozmlouvají. Kolem stěny se protáhne postava v kapuci a zahne doleva za sloup. Nevšimli si ho.
    „Pusťte nás nás dovnitř, dyť už to skoro končí.„
    „To nejde, teď teprve začala druhá kapela.„
    „Hele, sou to naši kámoši,„ naléháji.
    „Ne, vážně to nejde.„
    Pankáči se stáhnou do chodbičky za dveře. Největší tlak opadl a jeden z civilkářů vypráví kamarádovi u stolku o výhodách panelákových sídlišť. Ale na všechny výhody, jako je anonimita, kosmopolitnost a hezký výhled z jedenáctého patra, má jeho kamarád úplně jiný názor.
    „Já jsem ráda,„ přidá se černovlasá dívka, „když žiješ patnáct let v ulici, kde všichni vědí, co dělaj tvý rodiče, kam si chodil do školy a co si kde proved, tak seš rád, když tě nikdo nezná.„
    „Mně se zas líbí, když ráno pozdravím našeho zelináře a poptám se na jeho zdraví.„
    „Já zeleninu nekupuju.„
    O kousek dál hrajou stolní fotbálek. Jsou tak rozvášnění, že všude kolem sebe rozlévají pivo. Fotbálek se naklání ze strany na stranu, jak do něj vrážejí svými těly.
    Punkáči u vchodu řvou na kluka s drátama na hlavě, ať jim skočí pro pivo. Od kolemjdoucích pak žebrají drobné. Vstupné je osmdesát korun.
    Holky nosí rozpárané oblečení a kusy látky jim drží pohromadě spínacími špendlíky. Mají černě zmalované oči a různobarevné vlasy. Každý pramen jinak dlouhý.
    V chodbiče u záchodu se shlukuje podezřelé množství lidí. Chystají se kouřit hašiš. Ve dveřích na pánskou toaletu je vzpříčená patnáctiletá blondýnka. Je úplně namol. Uvnitř zvrací její kamarádka do umyvadla. A to je teprve půl desáté.
    Kapela v sále řve do mikrofonů píseň o zkurvený armádě a mladí hoši v černém, bundy pobité cvočkama, se drží za ramena a do zrychleného rytmu polky extaticky tančí.
    Těžkou neprohlédnutelnou mlhu, dým z cigaret, stará dýchavičná klimatizace sotva zvládá.
    Zvukař nadává, že každou píseň hrajou jinak nahlas a zuřivě kroutí knoflíkama.
    Na baru se malý usměvavý chlapík se sklonem k přílišnému mrkání svěřuje barmanovi, že tady bude brzo hrát se svojí kapelou Fidel Castro.
    „Uvažujem ale o změně názvu.„
    „Proč?„ řekne barman.
    „No, nevěděli bysme co odpovídat novinářům, kdyby se ptali, proč se tak menujem.„
    „Aha, tak se přejmenujte, třeba na Viděl Kastrol.„
    „Viděl Kastrol? Neni to blbý?„
    Šatnář zve zatím nějakou slušnou slečnu na marihuanovou cigaretku. Je legračně stydlivá.
    „Já nemůžu, mám asi začínající chřipku.„
    „Marihuana je na chřipku to nejlepší,„ přesvědčuje šatnář.
    „Já nevim.„
    „To já nasával THC ještě dřív, než tys přestala pít mateřský mlíko. Moje mamka nosila korálky a kalhoty do zvonu,„ pronáší pomalu druhý šatnář. Je plešatej s ďobanci na tváři. Závislák na heroinu. Vrací lidem oblečení podle intuice. Když se splete, tvrdí jim, že si jenom dělal legraci.
    Šéfová klubu hraje zatím v kanceláři na počítači soliter. Pak, když už má unavené oči, se jde se zeptat pokladní, kolik se prodalo lístků. Na zpáteční cestě se jako obvykle staví u baru na panáka vodky.
    Kapela skončila a diváci kopou do pódia. Zvukař sklízí poničené kabely a skládá stojany.
    Když se největší dav na parketu rozptýlý, objeví se několik zkroucených, ležících postav v kaluži piva a moči. Nikdo si je nevšímá.
    Na fotbálku už nikdo nehraje. Leží převrhnutý v rohu.
    Pankáč v kožených kalhotech a kožené bundě, oblečené na nahém hubeném těle, zakládá kapelu. Neumí na nic hrát a tak tvrdí, že bude zpívat. Svého kamaráda, který také neumí na nic hrát, přemlouvá aby se naučil na basu.
    „Ta má jenom čtyry struny, vole.„
    Ze sálu je slyšet šílený smích. Kapela objevila za pódiem sněhový hasicí přístroj a aktivovala ho. Punkáči se v tom přehrabují a nadšeně vřískají, že sněží. Mají z toho druhé vánoce.
    Zato my máme práci. A to se muselo stát zrovna dneska. Budeme mít celou noc co dělat. Zítra v devět sem přijdou malý děti na přednášku o drogách.
    Viníci jsou úplně namol a je s nimi těžká komunikace. Když se ptám, jestli jim to přišlo jako dobrý nápad vystříkat sál hasičákem, jeden z nich mi místo odpovědi pozvrací nohu.
    Jdu za civilkářema, aby vyhnali lidi ze sálu, ale jsou tak zkouření trávou, že mi vůbec nerozumí a v jednom kuse se ptají, kdo mi pozvracel nohu.
    Od baru se ozve tupá rána. Šéfová spadla z barové stoličky. Pomalu vstává a směje se. O tom co se děje v sále ještě neví.
    Vzdychnu a jdu si do kanceláře vyčistit kalhoty a uvařit meduňkový čaj. Je prý dobrý na nervy. Někdy mě punkové koncerty už trochu rozčilují. Asi stárnu.