Rvačka

    Bylo ráno. Dopil jsem pivo a objednal si další. Vtom se mi za zádama strhnul křik. Polekaně jsem se obrátil. Vysokej udělanej chlapík v pruhovaným tričku zrovna držel jednou svou chlupatou rukou pod krkem vyzáblýho a ještě ne úplně probuzenýho pankáče se směšnou změtí oranžovejch vlasů na hlavě.
    V druhý ruce ten tlusťoch držel kapesník, mával s ním a řval: „Měls u sebe můj kapesník, ty sráči, měls u sebe můj kapesník.„
    Párkrát s tou nebohou a nic nechápající loutkou zatřásl a pak pankáče přetáhnul po hlavě rozmáchlým úderem typickým pro vesnický rváče. Klučík se složil na zem. Všechno kolem ztichlo. Vůbec jsem nechápal, proč ho tak mlátí kvůli kapesníku.
    Rváč začal na celý kolo řvát, že se mu ztratila peněženka s dvouma tisícovkama a když má tenhle fajer u sebe jeho kapesník, musí mít i jeho peníze. Začal zběsile prohledávat starej gauč, na kterým předtím pankáč spal.
    Vyhazoval madrace a řval: „Kde sou moje prachy, kams je zašil, hajzle.„ Když nic nenašel, začal do pankáče kopat. Kluk se zakuckal a přestal se hejbat.
    Pár lidí se vzpamatovalo a volalo: „Nech toho. Nekopej do něj, dyť je to chudák.„ Jeden člověk přiskočil k valibukovi, vzal ho za rameno, odvedl ho na bar, objednal mu pivo a cosi do něj chlácholivě hustil.
    Pár lidí si kleklo k pankáčovi nehybně ležícímu na zemi, pak se jeden narovnal a vydechnul: „Nedejchá. Von nedejchá.„
    „Ukrad mi dva litry. Našel jsem u něj svůj kapesník,„ chrlil ze sebe neustále chlap v pruhovaným tričku a prokládal to nadávkama a hrozbama směrem k ležícímu klukovi.
    „Dyť nedejchá,„ vykřikl někdo nahlas.
    Lidi se stále vzrůstajícím napětím sledovali, co se bude dít.
    Tlusťoch zachrčel: „Ať si klidně chcípne, bídák jeden.„
    Pankáč měl vytřeštěný bělmo a u nohou mu klečela holka v červenejch šatech a brečela. Najednou jeden člověk, jako kdyby měl náhlý vnuknutí, začal volat o oheň. Všichni stáli jako přikovaní. Konečně k němu přiskočila holka a podávala mu zapalovač. Ve stejným okamžiku jsem popad z baru sirky a podával mu je. Vzal si zapalovač a svítil pankáčovi do očí. Zorničky vůbec nereagovaly.
    „Musíme mu dát umělý dýchání,„ řek mi, „masíruj mu srdce. Čtyřikrát a pak já.„
    Kolem se shluklo pár lidí ochotných pomáhat, ale dělali spíš zmatek a pletli se. Barman odmít komukoliv nalejvat, hodil na pípu utěrku a na ledničku pověsil visací zámek.
    Tlusťoch v pruhovanym tričku byl pořád mimo ze svejch ztracenejch peněz. Tvářil se uraženě, mával rukama a vykřikoval. Někdo na něj křiknul, že je idiot, když pořád žvaní o svejch ubohejch penězích, když ten kluk může každou chvíli umřít. Pokusy o oživení zatím neprobíhaly nijak úspěšně. Mohly uběhnout tak dvě tři minuty, ale mě to připadalo jako hodina. Někdo vyběhl ven zavolat záchranku. Tlustej a upocenej majitel podniku s třema vlasama na hlavě svázanejma do culíku, mačkal tlačítka svojeho mobilního telefonu, ale nemohl se zaboha nikam dovolat. Byl na to moc opilej.
    Najednou pankáč cukl nohou. Nadechl se. Měl zaskočenej jazyk. Svíjel se na zemi a lidi se dohadovali, v jaký by měl bejt poloze. Nikdo si nemoh vzpomenout, jak vypadá stabilizační poloha. Kluk chraplavě dejchal a najednou začal vstávat. Několikery ruce ho zase přitiskly k zemi.
    „Chce se mi na hajzl,„ protestoval.
    „Pusť to klidně do kalhot,„ řek mu ten člověk, co mu dával umělý dýchání.
    Pankáč zavrtěl hlavou a poprosil o cigaretu. Strčili mu jednu do kapsy: „Dáš si ji v nemocnici. Za chvilku sou tady.„
    Záchranka ale pořád nejela. Uplynulo dobrejch deset minut. Lidi se klidně dohadovali o tom, jestli je to zloděj, nebo ne. Utvořily se dvě skupinky.
    „Takovejch kapesníků existuje,„ prohlašoval kdosi.
    „Sou to čórkaři, já je znám,„ vykřikoval jinej, „jednou jsme tady chytli jednoho kluka. Brečel a dušoval se, že nic nemá. Stavěl jsem se tehdy na jeho stranu. Pak ho chlapi odtáhli na hajzl a prachy mu našli ve slipech.„
    „No jo, ale nemůžeš si přece hrát na soudce Lynche,„ povídal člověk v kostkovaný košili.
    „Ten kluk tady moh zhebnout a jeho život by stál dva litry.„
    „To nevíš, jak se chovaj oni,„ rozhorleně šermoval rukama mužík s knírkem, „viděl jsem jak starý babce podtrhli nohy a vzali jí kabelku.„
    „Však je to ten, co tady dělal včera nejvíc problémů,„ přizvukoval majitel hospody, „ten jak házel s tím stolem.„
    Podíval jsem se na pankáče. Ta troska ležící na zemi by nebyla schopná uzvednout ani židli. Najednou se zvedl ze země a rozhlížel se.
    „Hej, lehni si, nesmíš se hejbat,„ řvali na něj.
    „Musim na hajzl,„ šeptal umíněně a u pusy mu vyskakovala pěna.
    Konečně přijela záchranka. Když zjistili, že je při vědomí, zastrčili nosítka, zvedli ho, chytili pod paží a odvedli stylem, jakým se odvádějí blázni.
    Rváč v pruhovaným tričku se rozeběh a začal mlátit a šacovat zbylý pankáče. Hlavně se zaměřil na tu holku v červených šatech. Jedna praštěná holka prohlásila: „Viděla jsem ji, jak obrala i toho spícího člověka na pódiu.„ Proč by okrádala vlastního kamaráda? Přišlo mi, že se jenom snaží přenýst pozornost na někoho jinýho. Její hláška však stačila k tomu, aby se skupinka lidí, sympatizující se soucem Lynchem, sesypala na holku v červenejch šatech. Druhá půlka lidí neudělala vůbec nic a jejich počínání pozorně sledovala. Pár lidí, který to divadýlko omrzelo se sesypalo na barmana a dožadovali se piva.
    Holka se musela na záchodě svlíknout a dokázat, že u sebe nic nemá. Zbejvali ještě dva spící pankáči v rohu u reprobeden. Strkali a smýkali jima hodně dlouho a nakonec je všechny vyhodili z hospody ven. Peníze nenašli. Nechal jsem svoje nedopitý pivo kde je a šel taky.