Vánoční koncert

    Paní Málková si našla své místo s číslem třináct ve třetí řadě vlevo a posadila se. Kabelku si položila na klín a vytáhla z ní brýle. Rozhlédla se opatrně kolem sebe. Velký sál Lucerny se pomalu plnil lidmi. Šramot židlí a hlasy se slévaly a připomínali bzukot včel u splavu.
    I v zákulisí vládl čilý ruch. Pan Karásek se obrátil od dírky v oponě a řekl: „Je vyprodáno. Jako každý rok.„
    „Tak to je dobře,„ odpověděl dirigent a umělecký šéf souboru pan Lidický.
    „Však už máme nějaký jméno,„ řekl pan Karásek. „Vyprodaná Lucerna. Rok co rok.„ Zářil pýchou a přejel kapesníkem svůj fagot.
    Hanička se převlékala. Ruce se jí tak třásly, že si ani nedokázala upravit šátek kolem hlavy. Poprvé bude zpívat sólo a bude až u kraje pódia. Kdepak bude sedět maminka? Ve třetí řadě vlevo. To znamená, že při pohledu z podia vpravo.
    „Už jsi hotová?„ přiběhla Karolína. „Ukaž já ti to uvážu.„
    Najednou vešel dovnitř jakýsi cizí pán. Byl oblečený v šedých kalhotech a kostkovaném svetru. Měl černé brýle s masivními obroučkami.
    Rozhlédl se a vysokým hlasem se zeptal: „Kdo z vás je vedoucí?„
    Jako kdyby měli vedoucího. Oni mají přeci svého kapelníka a uměleckého šéfa souboru, žádného vedoucího, pomyslela si Hanička.
    „Já,„ odpověděl pan Lidický, „co si přejete?„
    „Pojďte sem, potřebuji s vámi mluvit.„
    „Prosím,„ řekl pan Lidický a popošel k tomu pánovi.
    O něčem u dveří diskutovali a pan Lidický vypadal čím dál smutněji a ten cizí pán víc a víc gestikuloval a ukazoval do sálu. Dirigent třepal nesouhlasně hlavou a občas Hanička zaslechla jak namítá: „Ale to přeci nejde, pochopte to.„
    „Pochopte vy mě,„ namítal cizí pán.
    Pan Lidický rozhodil rukama a souhlasně přikývl. Pak se vrátil k ostatním členům souboru. Vytáhl kapesník z klopy fraku a otíral si čelo.
    „Přijel pan prezident,„ řekl.
    „Opravdu?„ pozdvihl obočí pan Karásek, „to je přeci báječné, ne?„
    Hanička hleděla chvíli na potícího se pana Lidického a chvíli na rozradostněného pana Karáska a Kateřina, která něco stehovala na sukni suše poznamenala, „Že se pan Husák obtěžoval. To jsem nevěděla, že má rád koledy.„
    „No právě,„ řekl dirigent, „máme vypustit všechna slova s náboženským obsahem.„
    „Třeba mu dal někdo zadarmo lístek,„ zavtipkoval pan Karásek, který dirigentovu poznámku přeslechl.
    „Počkejte, pane Karásek,„ zarazila ho Kateřina, „cože máme vypustit?„
    „Všechna slova s náboženským obsahem,„ povzdechl si pan Lidický.
    „Ale vždyť jsou to koledy.„
    „Já vím.„
    „To přeci nejde.„
    „Říkal jsem mu to, že to není tak jednoduché...„
    „Je to nemožné.„
    „Nedá se nic dělat.„
    Hanička je napjatě pozorovala. Věděla, kdo je to Gustav Husák, věděla, co je to náboženství, ale nemohla vůbec přijít na to o jaká slova se jedná a proč panu prezidentovi vadí. Bojí se snad, že by je zazpívala špatně?
    „Vod tohodle já jdu pryč,„ prohlásil pan Karásek. „To rači koncert zrušit.„
    „To přeci nejde, je vyprodáno.„
    „Nejde, nejde. A zpívat koledy beze slov jde?„
    „Heleďte se, mám nápad,„ vmísil se do hovoru bubeník, „zpívejte normálně a vždycky, když bude nějaký to inkriminovaný místo, tak já udeřím do bubnu a nebude nic slyšet.„
    „To budeš bouchat furt,„ řekl pan Karásek.
    „Možná by to šlo,„ uvažoval pan Lidický.
    „Co je to za slova?„ zeptala se Hanička.
    Kateřina ji pohladila po vlasech.
    „Počkej, to nějak vymyslíme. Vždyť je to celé nesmysl. Poslyšte, mě se taky zdá, že to nepůjde. Copak se ty děti uhlídají?„
    „Dobře, ale co chceš dělat?„ zeptal se zoufale dirigent.
    „Měl by jít někdo za panem prezidentem a vysvětlit mu to.„
    „Pokoušel jsem se o to. Nedají si to vysvětlit. A navíc už je pozdě jít za prezidentem. Bůhví, jestli by mě k němu vůbec pustili.„
    „Myslí si, že můžou všechno,„ bručel pan Karásek.
    „Uděláme to s tím bubnem,„ Pan Lidický pohlédl na hodinky. „Připravte se. A pokud možno ta slova nezpívejte, kdyby náhodou kolega Cyril zapomněl.„
    „Já nezapomenu,„ usmál se bubeník a sebevědomě vypjal hruď. Konečně něco. Bude hrát o sto šest. Třebas si i někdo všimne jak umí... Kdo ví. Nic není jen náhoda.
    „A jaká slova nemám zpívat?„ zeptala se znovu Hanička.
    Kateřina ji chytla za ramena a hleděla jí do očí, „To jsou taková ta slova jako Ježíšek, bůh, svatý, Betlém...„ Otočila se k ostatním, „poslyšte, co Betlém?„
    „Co, co Betlém?„ řekl zmateně pan Lidický.
    „Je Betlém taky nepoužitelný slovo?„
    „Betlém je název vesnice,„ řekl pan Karásek.
    „Betlém raději taky ne,„ přikázal dirigent a bručel si pro sebe, „bůh ví, jak to ti papaláši chápou.„
    „A co mám tedy zpívat?„ ptala se Hanička. Připadala si najednou úplně zbytečná. To nebude mít maminka radost.
    „Zpívej normálně,„ drknul do ní loktem bubeník, „já vždycky bouchnu.„
    „Není čas, není čas,„ popoháněl je pan Lidický. „Lidi čekají, musíme jít. Tak jak jsme si domluvili, pane Cyril.„
    „Spolehněte se pane dirigent. To budou synkopy, budete koukat.„
    Diváci je pozdravili nadšeným potleskem a sbor se rozestavil po pódiu. Pan kapelník se obrátil zády k obecenstvu a pozdvihl pravou ruku. Bubeník pozdvihl paličku. První druhá. Muzikanti hráli první takty.
    Bum, panáčku, já tě budu kolébati, bum, panáčku, já tě budu kolébat... To se linulo z pódia a lidé si vesele notovali s nimi. Za chvíli už obecenstvo zpívalo tak nahlas, že už bylo zbytečné vyplňovat kritická místa bubnem.
    Hanička stála, v náručí svírala hadrového ježíška a oslepená světly viděla dole před sebou jenom prázdný černý prostor, ale zaslechla šum a za chvíli cítila, jak s nimi celý sál zpívá a přestala se bát a myslet na to, která slova má vynechat a zpívala tak, jak se to naučila a najednou cítila, jak jí celým tělem prochází radostný pocit, jako elektrický proud a kolem Honzy, který stál vedle ní a zpíval Josefa i kolem pana kapelníka i všech ostatních spatřila zlatou záři. A najednou dole v tom tmavém okně viděla maminku, jak sedí ve třetí řadě a usmívá se a zpívá s nimi a zdálo se jí, že vidí i pana prezidenta, jak se usmívá a zpívá s nimi. A najednou si uvědomila, že se slova nedají vynechat podle toho jak si to kdo přeje, protože i když je nezpíváte nahlas, všichni je znají.
    „Tak jsme to zvládli, já to věděl,„ řekl pan Karásek polohlasně kolegovi, když se ukláněli.
    „Tohle byl ten nejlepší vánoční koncert, jaký jsem kdy zažil,„ odpověděl bubeník.